RŮŽE V PERMAKULTUŘE? PROČ NE!

Mají pověst krásných, ale k chorobám náchylných květin. Na první pohled se může zdát, že se do permakulturní zahrady vůbec nehodí. Neposkytují žádný užitek a vytváří "práci navíc". Opak je ale pravdou. Květy růží zdobí zahradu od začátku léta až do jeho konce a nemusí být těžké je pěstovat. Na zahradě jsem vysázel asi dvacet keřů. Většinou se jedná o klasické velkokvěté čajohybridy, ale mám i několik polyantek a pnoucí ramblery nebo půdopokryvné drobnokvěté růže. Prvním postřehem z pěstování je, že mezi odrůdami jsou značné rozdíly v odolnosti houbovým chorobám. Nejnadějněji se z tohoto hlediska jeví pěstování poněkud vzhledově neobvyklé růže svraskalé Rosa rugosa. K dispozici jsou bíle a růžově až červenorůžově kvetoucí kultivary, ale v porovnání s klasickými růžemi (ty označujeme souhrnně jako Rosa hybrida) je nabídka přece jen dosti omezená. Existují i tzv. rugosa hybridy, což jsou kříženci mezi růží svraskalou a běžnými růžemi. S touto skupinou nemám zkušenosti, ale přišlo mi jako zajímavý experiment pokusit se oba druhy zkřížit. S pokusem jsem začal letos a některé šípky se již formují.

nahoře: neznámá stará odrůda, dole: Leonardo da Vinci

Dalším kritériem by měla být nenáročnost na řez, nebo pokud možno řez vůbec nevyžadující odrůda. Sám postupuji při řezu velmi minimalisticky a tak prakticky jen odstraňuji omrzlé letorosty na jaře a občas zakracuji větvičky rostoucí do cesty nebo příliš křivě. Zdá se, že většina odrůd tento (ne)řez více či méně snáší. Nejlépe jsou na tom nízké keříky odrůd polyantek, jako například Montana, Leonardo da Vinci nebo Saint Exupery. Klasické čajohybridy mají sklon vyhánět dlouhé vyholené větve. Z hlediska řezu jsou absolutně nenáročné i půdopokryvné růže, které stačí jen jednou za čas odkázat do patřičných mezí ustřižením několika letorostů vrůstajících do cest nebo jiných rostlin. Rovněž ramblery lze velmi jednoduše pěstovat vplétáním šlahounů do opěrných konstrukcí z prutů.  

nahoře: růže dužnoplodá s ještě nezralými šípky, dole: Landora

Při výběru odrůdy je také nutné dbát na to, co se s květem děje, jakmile je opylen nebo poškozen. Malokvětým odrůdám decentním způsobem opadávají okvětní lístky a obvykle mají ozdobné, nebo naopak téměř neviditelné, nerušivé šípky. U čajohybridů vzniká problém s hnitím velké masy odumírajících okvětních plátků a to často ještě přímo na keři. Mnohé z nich plodí nepěkné oranžovozelené šípky. Zde je opět třeba pochválit růži dužnoplodou, jejíž šípky vypadají velmi dekorativně a odkvétajících květů si člověk téměř nevšimne.

nahoře: drobnokvětá půdopokryvná růže, dole Kew Rambler

Zajímavé je i množení růží. Vedle klasického očkování existují i jednodušší způsoby, které pro domácí zahradu plně dostačují. Jde především o pěstování z řízků. Některé růže rostou z řízků opravdu dobře. Dokonce se mi podařilo vypěstovat keř i z koupené řezané růže (odstranil jsem květ a stonek zapíchl do lehkého substrátu, který jsem pravidelně zvlhčoval). Jinou alternativou připadající v úvahu hlavně pro divoké druhy růží a růži dužnoplodou je generativní množení, tedy pěstování ze semen. Semena je nutné stratifikovat a to nejlépe ve směsi písku a zeminy v květináči nebo výsevní misce. K tomuto účelu využívám studený skleník nebo pařeniště. 

rambler Hiawatha

Závěrem lze říci, že růže jistě mají místo i na přírodně obhospodařované zahradě a jejich pěstování nemusí být nutně složité, zvláště zvolíme-li růži dužnoplodou nebo poněkud méně náročné drobnokvěté odrůdy.