EXPERIMENT S PŘÍMÝM SETÍM

Takzvané bezorebné technologie získávají čím dál větší popularitu hlavně mezi ekologicky smýšlejícími pěstiteli a zemědělci. O co jde? Ve zkratce se jedná o techniky které se snaží minimalizovat kultivaci půdy, námahu, náklady a rizika s ní spojená. Mezi hlavní rizika rytí a orby patří: eroze - půda zůstává až do vzejití následné kultury holá, vyplavování živin - to jde s erozí ruku v ruce, ničení půdních mikroorganismů - mikroorganismy žijící v hloubce se dostávají na povrch kde je ničí UV záření (součást běžného slunečního světla s dezinfekčními účinky) a naopak mikroorganismy přizpůsobené životu na povrchu půdy se ocitnou někde pod zemí kde se bez vzdušného kyslíku udusí. Rizik je ještě více ale nebudu se hádat, rytí a orba mají řadu předností které spočívají především ve snadné kontrole plevelů (mechanická likvidace) a snadnému setí. Jak totiž zaset do nezorané/nezryté půdy? Nechme nyní stranou otázku zda orat či neorat (na toto téma doporučuji knihu Úspěch bez pluhu, Karlheinz Köller a Christian Linke, vydavatelství ZT, 2006 - kniha popisuje konvenční způsob bezorebného zemědělství, není zaměřena na ekologické systémy hospodaření, přesto obsahuje řadu hodnotných informací). Já na své zahradě neryji (s výjimkou zakládání nových záhonů) a proto musím řešit, jakým způsobem zaseji. Běžně to dělám tak, že vezmu úzhou motyčku nebo plečku a ostrým rohem v půdě vytvořím úzký řádek který po zasetí naplním opět půdou a mírně utužím. Jelikož ale nechávám na záhonech naprostou většinu biomasy zetlít a nikam ji neodnáším (naopak ještě přidávám na podzim kompost) je povrch půdy plný velkých kusů stonků, větviček i jiných předmětů které brání snadnému výsevu. V létě a na podzim to nebývá problém protože většina tohoto "odpadu" se stihne již rozložit a zbyde jen ten nejvzdornější, ale na jaře je setí opravdu nepohodlné. Jak tedy do takové půdy zaset? Předem jsem vyloučil všechny možnosti počítající s úpravou nářadí nebo nákupem nového vybavení. Metoda musí být jednoduchá, široce použitelná a dostupná pro všechny. Postupně jsem došel k tomu, že nejjednodušší bude semena prostě zaset přímo na povrch půdy. Jenže to s sebou přináší riziko vyschnutí klíčícího semena, vyvracení rostlinky a také je nutno počítat s tím, že na zahradě nejsme sami a semena jsou oblíbenou potravou mnoha živočichů. Zaujala mě zmínka o takzvaných seed bombs, kuličkách z hlíny a jílu obsahující semena pro osévání nnehostinných míst i guerillových zahrádek. Navíc na mé zahradě běžně vyrůstá obilí z králičího hnoje, který leží na povrchu půdy nebo jen pod mulčem. Výsledkem mého přemítání je nakonec toto: 

Krychlička na obrázku vznikla spojením dvou plátů směsi zeminy a jílu mezi které jsem rozložil semínka bělohořčice seté (kulturní běžný druh hořčice) a jejich následným rozkrájením. Vzniklé krychličky jsem usušil a připravil k výsevu. 

Takovéto krychličky pak stačí v požadovaném sponu zamáčknout do půdy a čekat. O zbytek se postará příroda. Krychličky postupně vlhnou a slévají se s okolní půdou. Z jejich středu pak klíčí nové rostlinky. 

Krychličky o hraně asi 2 cm jsem vyrobil ze směsi jílu a ornice (přibližně 1:2) a vysušil je na lešenové desce přirozeným teplem. Rostliny dobře vzešly a nyní zrají. Není ale všechno ideální a tak jsem udělal i několik chyb, které musím do příště vychytat: Krychličky byly moc velké, špatně se zatlačovaly do půdy. Jejich výroba je pracná, příště vyzkouším vytvořit kuličky nebo hrudky do kterých semínka prostě vmáčknu. Rozhodně se ale jedná o zajímavý způsob setí, který vůbec nepoškozuje půdu, její strukturu a obyvatele.